Hudebka

Díky hudební škole vlastně naše rodina existuje. Alice byla vzorná žákyňka v hodinách klavíru. Paní učitelka jí říkala, že má jednoho tak příšerného žáka, že si musí vzít vždycky před hodinou prášek. Ten žák jsem byl já, ale to jsme zjistili až po 10 letech. Mezitím jsem vystřídal 11 učitelek a jednoho učitele, ten stojí za zmínku, byl dočasně(myslím, že z politických důvodů) vyhozen z JAMU a ten jediný ve mně vzbudil zájem o klavírní hru z not (Beatles jsem třískal podle sluchu pořád). Jmenoval se Lederer.
Ze všech hudebek jsem byl postupně vyhozen a poslední paní učitelkou jsem byl označen za totálního hudebního antitalenta. Alice mezitím absolvovala všechny cykly LŠU a začala doprovázet na klavír poněkud odrostlejší žáky z flétnové třídy, o které je psáno dále.
Mně se znějakých důvodů zalíbil mechanický systém příčné flétny a tak jsem poslal svoji maminku, aby mě přihlásila do LŠU. “A kolik má ten váš chlapeček”, ptala se paní učitelka. “Osmnáct”, odvětila moje maminka. Paní učitelka nespadla ze židle, ja byste očekávali, ale s klidem sdělila: ”No tak takových tady máme plno, ten se sem bude hodit”. Zařadil jsem se do týmu dalších flétnistů, kteří byli jako naprosto hudebně nevzdělavatelní vyhozeni z klavíru (např. Tomáš Úlehla, vnuk známeho, sběratele lidových písní, natočil mnoho CD se skupinou Folk Team). Když potkala paní učitelka, která mě předtím pro hudební antitalent vyhodila z LŠU, paní učitelku flétny, nějak přišla řeč na mě. “No a co dělá ten Přikryl, co byl na hudbu tak tvrdej?”, ptala se. “No on je teď na JAMU”, odpověděla paní učitelka flétny a té druhé vypadla kabelka z ruky.
Pak už bylo jen otázkou času, kdy nás doprovázela nejlepši doprovazečka Alice, kdy spolu a s našimi hudebkovými spolužáky Lenkou Schellongovou a Davidem Vrtkem vyhrajeme celostátní soutěž v komorní hře, kde jsme to tak oslavili, že jsem přešel most v Českých Budějovicích horem po tom oblouku. No a od té doby jsme všichni kamarádi a s Alicí jsme od roku 1987 manželé.

Kdo se zasloužil...

Věra Svobodová
učitelka flétny na LŠU (Později ZUŠ) Jaroslava Kvapila v Brně.

Učebna flétny sídlila v archivu. To znamenalo, že nejen kolem stěn, ale i uprostřed místnosti stála řada skříní s notami. Tím z této třídy zbyly vlastně jen dvě úzoučké nudle, v jedné z nich se odehrávala výuka, ve druhé se odehrávala podstatná část našeho mládí. Obě části měly na šířku sotva metr a půl, ve výukové části navíc sídlil obrovský pult na noty a v zadní části byl stolek s psacím strojem a několik obrovských hromad not k zařazení, takže místa tu opravdu moc nezbylo.
V tomto zajímavém prostoru se scházeli žáci, z nichž mnozí měli 18, 20 nebo i víc, počwr lahví vína a především burčáku, který jsme zde vypili, se nedá spočítat, jedna ze skříní skrývala vždy dostatek nápojů a všichni žáci věděli, že první věc, která se musí udělat po příchodu ředitele do třídy, je přirazit vlastním tělem dveře od této skříně.
Pokud se v přední místnosti sešel celkem libovolný počet hudebníků, vždycky se našly nějaké noty, které mohli hrát všichni. Já jsem předtím chodil do klavíru na tu stejnou hudebku, za 9 let jsem vystřídal 9 učitelek, ale nikdy jsem s nikým nehrál. Proto byl pro mě provoz archivu naprostým šokem. A zatímco z klavíru mě neustále vyhazovali jako hudebně nevzdělavatelného, v jediné soutěži hudebních škol, které jsem se u paní Svobodové stihnul zúčastnit, jsme vyhráli celostátní kolo. Bylo to v Českých Budějovicích, na následnou oslavu už si nevzpomínám, ale vím, že jsem tam po ní přešel ocelový oblouk silničního mostu přes Vltavu. No zkrátka jsme byli skvělá parta. Hlavním důvodem, proč jsem na ten most lezl, bylo ale předvádění se - ona s námi totiž hrála na cembalo jistá slečna, která se v dalším sledu událostí stala mou ženou.
Vraťme se k paní Svobodové. Tato dáma byla důkazem toho, že obsah je důležitější, než forma a že v chaosu se orientuje génius, zatímco pořádek je pro blbce. Celý provoz archivu, tedy učebny flétny, byl organizován na papíru velikosti A4, který byl přilepený na boku jedné skříně. V něm se neustále přepisoval a gumoval rozvrh, rozpis vystoupení, zápůjčky not, psaly se tam důležité adresy a telefonní čísla. Obrovská hromada not za dveřmi téže skříně sestávala zpravidla z jednotlivých listů, ale vždy z ní byl poměrně rychle přidělen ten správný list pro to, aby se mohlo cvičit, koncertovat, muzicírovat či vyhrávat soutěže. Noty samotné připomínaly zoologickou zahradu - byly tam kreslené i slovní příběhy ze světa zvířat, například: Tady zesiluj, čuně! Neloudej se! a obrázek tří šneků, JEŽKOVY VOČI !!! a tak dále.

František Svoboda
pověřený pedagog JAMU, obor fagot. Člen státní filharmonie Brno.

“Pověřený pedagog” - tento neskutečný titul byl přidělen těm, kdo byli v socialismu trpěni na vysoké škole, protože byli nenahraditelní, ale přitom nenosili v kapse tu správnou rudou průkazku, nepostavili se na správnou stranu, když nás přišla osvobodit vojska Varšavské smlouvy a tak podobně.
Pan Svoboda byl muž přísný a měl nekompromisní nároky na studenty, i jeho manželka, naše paní učitelka Svobodová, o které píšu o odstavec výš, jeho názory respektovala. Nejsložitější problémy hudebního přednesu mu předkládala a on jí s řevem “no toto je snad jasný, to ví každý děcko” vracel noty, kam vepsal nádechy, dynamiku a frázování tak, že ostatní by museli tu skladbu studovat rok, aby k tomu dospěli.
Když jsme se seznámili, měl už jsem dost do hloubky nastudovanou interpretaci staré hudby a kromě toho jsem studoval fyziku a ne hudbu, takže jsme se navzájem uznávali a probírali spolu všechno možné.

Arnošt Bourek
docent JAMU, obor flétna.

V době mého studia v době socialismu nebylo možné souběžně studovat dvě vysoké školy - řádné denní studium na JAMU by mi nepovolili. Proto jsem se snažil si zapsat alespoň hru na flétnu a komorní hru v rámci mimořádného studia. Vypravil jsem se na JAMU za panem docentem Bourkem, který mě znal ze soutěží a od pana Svobody.
Při první návštěvě jsem dostal nějakou chvíli na rozehrání a pan docent někam odběhnul. Nebyl tam po ruce žádný pult na noty, jen jeden za klavírem, tak jsem si ho podal. Jenže na celé boční stěně byl připevněný systém s několika květináči, ze kterých vedly na všechny strany šlahouny potosů. Stačilo tím pultem zachytit jeden šlahoun a letělo to všechno, hlína z květináčů se ocitla na naleštěném piánu, na koberci, na závěsech kolem. Zasukované potosy se mi naprosto nepodařilo uvést do původního stavu. Na tom všem je nejpodivnější, že jsem pak v této zcela poničené místnosti cosi zahrál a byl jsem přjat.
Má další cesta na JAMU vedla přímo od zkoušky z Přírodovědecké fakulty. Takže v saku a kravatě, s flétnou pod paží, jsem přišel na JAMU zrovna ve chvíli, kdy byly přijímací zkoušky. Nějakou chybou se stalo to, že na rektorátu mě omylem zařadili mezi uchazeče o řádné studium, takže když jsem přišel k aule, uviděl jsem se na papíru na dveřích, že mám dělat přijímačky. Chtěl jsem jít dovnitř a nějak to vysvětlit, ale když mě páni profesoři viděli v saku a s flétnou, tak jen suše dali instrukce: No tak si to rychle rozbalte a spusťte, etuda č. 11. Vytřeštil jsem oči - žádnou etudu, kterou by běžný absolvent konzervatoře, hlásící se na JAMU, zahrál zcela v pohodě, bych já, který jsem hrál jen baroko, v životě nezahrál...
Nakonec jsem tedy hrát etudu nemusel, studoval jsem jako jediný člověk v republice na JAMU hru za zobcovou flétnu. Pan docent Bourek se se mnou nemazlil - po první hodině mě vyhodil, že mám dělat dynamiku. Namítal jsem nesměle, že zobcová flétna nemůže ladit, kdybych na ní měl dělat dynamiku, pan docent odvětil, že ho to nezajímá, že hra bez dynamiky je nesmysl. Tak jsem po nocích vymýšlel různé hmaty, kterými bych přinutil i zobcovou flétnu, aby ladila i při dynamice, nakonec jsem to hrdě přinesl do hodiny. Pan docent ani nemrknul, vynadal mi že Giga je tanec a já to hraju příliš krátce, takže by podle toho nikdo tančit nemohl. No zkrátka a jsme si rozuměli. Dnes si každý studentík bádá o staré hudbě, jezdí si po akademiích po celé Evropě. Snad bych se měl rozčilovat, že to mé generaci nebylo umožněno. Ale ono je to jinak. Staří moudří pedagogové brněnské JAMU, Arnošt Bourek i František Svoboda, mi dali do života jednu zásadu, která je nade vše: V hudbě je potřeba nejprve poctivě zvládnout řemeslo. Hra na sebeautentičtější a sebehistoričtější nástroje s trylky vystudovanými ze všech možných historických učebnic se nedá poslouchat, pokud muzikant neladí, špatně frázuje, hraje nerytmicky. Zatímco v minulosti se naprosto ignorovala stylová interpretace staré hudby, dnes se z ní udělala modla, kdy je interpretace spíš intelektuálním cvičením než uměleckým projevem. No a ti dva pánové i paní učitelka Svobodová uměli mezi těmito dvěma přístupy najít rovnováhu...